KDY A PROČ JSEM SE NAPOSLEDY NAHLAS ROZCHECHTAL?

Dnes, když jsem pozoroval mojí čtyřletou dceru Kláru, jak se potápí v bazénu.

 

KDY JSEM NAPOSLEDY VYZNAL LÁSKU?

Při čtení této neodbytné otázky myslím na svou neodbytnou ženu Emanuelku.

 

KDY JSEM NAPOSLEDY PŘEKONAL ÚZKOST?

Včera, ve chvíli, kdy jsem zdárně usnul po sexu.

 

KDY JSEM SE NAPOSLEDY PRO NĚCO NADCHNUL?

Dnes ráno, bylo nádherně azurové nebe.

 

KDY A PROČ JSEM NAPOSLEDY NATAHOVAL MOLDÁNKY?

Před několika dny při natáčení scény v italském snímku No. 14. A článek vyšel na veřejnosti zrovna 14.10.2013.

 

KDY A CO JSEM NAPOSLEDY ZÁVIDĚL?

Poslední dobou často závidím nekuřákům ten jejich klídek a minimum stresu vytáhnout si dopink.

 

KDY A PROČ JSEM SE NAPOSLEDY VYTOČIL?

Nedávno. Recepční mne odmítala pustit do domu, v němž na mne ve čtvrtém podlaží čekali na castingu.

 

KDY JSEM NAPOSLEDY VYHRÁL?

V italském Lottu. Z deseti čísel jsem neudal ani jedno, ale i tak jsem vyhrál dvě eura.

 

KDY JSEM SE NAPOSLEDY DOBŘE NAJEDL A CO TO BYLO ZA PAMLSEK?

Mám pocit, že se dobře stravuji každý den, ale jsem šílenec po ústřicích. V březnu jsem jich spořádal na posezení asi čtyřicet.

 

KDY A PROČ JSEM NAPOSLEDY LÁTEŘIL?

Před časem se mi podařilo ztratit klíče od auta.

 

KDY A CO JSEM SI KOUPIL JEN TAK PRO RADOST?

Knihu obrazů Gustava Klimta.

 

KDY NAPOSLEDY JSEM MĚL RADOST JAKO MALEJ KLUK?

Minulý týden. Koupil jsem si dva balíčky žvýkaček a pak jsem se vyblbnul s obrovskýma bublinama.

 

KDY MĚ NAPOSLEDY ROZESMÁLA ŽENA?

Když mi konstatovala jakoby nic, že ztratila druhý klíč od auta.

 

KDY JSEM NAPOSLEDY ZPŮSOBIL FAUX PAS?

Osoba, se kterou jsem mluvil po drátě, nebyla ta, se kterou jsem si myslel, že si volám.

 

KDYBYCH MĚL NĚCO UDĚLAT NAPOSLEDY, CO BY TO BYLO?

Rád bych se proletěl po Mléčné dráze jako Pershing v přibližování k Miss Renátce Chlumské, to je panečku Raketka.

 

MŮJ POSLEDNÍ ÚLOVEK?

Na narozeninách tety. Na dortu z jedné strany plápolalo číslo 18, z druhé 81. Všichni si ji dobírali, že na osmnáct je seschlá, já ji na 81 náležitě pochválil. Do ticha její vnučka zašveholila, že číslo 18 je sranda. Tetě je 68 let a počítám ji trochu mezi trofeje, nebo snad večerní úlovky.

 

 

Tyto zcela uvěřitelné perličky pocházejí z úst herce Ivana Fraňka (49 let) původem Plzeňáka. Ve čtrnácti letech se dostal jako čtenář Klapzubovy 11 do širšího výběru české reprezentace mladých fotbalistů, ale v patnácti se sportem seknul. Vydal se po stopách bráchy Petra, který hrával amatérské divadlo. Na DAMU vystudoval loutkoherectví. Po škole se odebral na rok do Paříže, ale už tam zakotvil na stálo. Deset let se vyvíjel jako technik s talentem v loutkovém divadle, pak začal dostávat i nemalé filmové role. V Česku hrál ve snímku Tajnosti a naposledy v Colette, z období holocaustu. Má tři děti a spoustu povinností na krku. Poslední rok studií na DAMU se seznámil s Francouzskou čerstvou jako křupavá bageta Claire, která tam byla nasazena na stáži na scénografii. Školu završil v roce 1989 a na podzim nelenil a spolu odjeli do Francie. Začal pracovat v loutkovém byznysu Jean–Pierra Lescota, se kterým procestoval Francii i notný kus Evropy. Od roku 2000 hraje v celovečerních francouzských i italských zápletkách s komplici, znáte ty soudobé scénáře z TV reklamy asi taky.

 

 

 

MARTA KADLEČÍKOVÁ PŘEVÁŽNĚ FURT NEVÁŽNĚ PRO ELLE ŽURNÁL NAŠICH BABIČEK:

 

SARAH BERNHARDTOVÁ A AFONS MUCHA – BYLA TO CHEMICKÁ FYZICKÁ DUCHOVNÍ NAPĚCHOVANÁ OPĚTOVANÁ LÁSKA?

 

V páté třídě jsme taková sdělení formou lakonických rovnic s chutí psali na zdi činžáků v jedné nejmenované metropoli. S. B. + A. M. = LÁSKA a nikoli oprýskaný pouliční spam, tohle je šrám prostě lesklý jako šarm. Strkání rypáku do citových záležitostí spolužáků nám působilo blahodárné účinky legrace, le Grace. Obávám se, že mě se – v tomto případě – zmocňuje spíš pocit nediskrétní legrandy.

 

Není divu – léta jsem byla naučená pohlížet na Alfonse Muchu jako na „monastického muže“, zachovávajícího „důsledný odstup od ženských křivek“. Tak ho popisuje Jiří Mucha a je o tom upřímně přesvědčen. Pak jsem si ale uvědomila, že toho o Alfonsovi vím víc než o svých pokoutně žijících přátelích, že se Jiří Mucha narodil, když tatínkovi bylo pětapadesát, a musel tedy jeho mladou podobu hledat v korespondenci a dobových dokumentech secesně laděných právě tak jako já. Odstup od žen se začínal k osobnosti, která vytanula přede mnou, hodit čím dál méně.

 

Byl temperamentní, měl velký osobní šarm a k ženám se naopak choval často tak galantně, že tím občas budil neoprávněné naděje. Před svatbou pečlivě odstranil všechny stopy své milostné minulosti – přiznal pouze polodětinskou romantiku z rodných Ivančic, která v šestnácti letech zemřela. Bohužel, podařilo se mu to takřka perfektně. Proč to dělal, je nasnadě – jako každý vášnivý člověk byl žárlivý a život se svou velkou, o dvaadvacet let mladší láskou, chtěl začít s čistým kontem.

 

Někdy mě napadá, že jeho kritický postoj k ženám mohl vzniknout právě až po sňatku z nerozumu. Jeho mladá ženuška, která ho v Paříži vyhledala jako adeptka malířství, velmi rychle na svůj nepochybný talent pozapomněla, zato začala horlivě hrát roli manželky slavné legendy. Alfons nějakou dobu až neomaleně zdůrazňoval, že jeho odpor k manželské instituci jako takové polevil pouze pod tlakem konvencí, opakoval svou představu společného života „každý u svých štaflí ve svém koutě“, zlobil se, že jeho vysněná družka si „hraje na paničku“. Po třech letech přišlo konečně první dítě; Alfons rezignoval. Manželství vydrželo v láskyplné podobě až do konce jeho života, ale ještě v době, kdy už byl vážený starý pes, lze v jeho životě vystopovat obrysy dívčích postav haute culture. Jeden z těch stínů má dokonce jméno, a ještě nedávno byl živ a zdráv.

 

Je třeba mít na paměti, že koncem devatenáctého století i políbení obnažené dlaně reprezentovalo slušný výkon překonání desítek knoflíků dlouhých přiléhavých rukavic. Milostný vztah na úrovni vyžadoval buď přebytek času, anebo peněz, anebo obojího v hojné míře. Proto také tehdy tak utěšeně kvetla živnost kurtizán. Tím si lze i vysvětlit, proč Alfons žil s mladou Francouzskou, spíš prostou osobou, se kterou neměl nejmenší úmysl se oženit, a takřka ji nebral do společnosti. Vynořila se pravděpodobně v době, kdy se se Sarah znal už déle než rok. Ale i kdyby to bylo dřív, nemohla by mít na vznik jejich milostných pletek pražádný zásadní vliv.

 

Pokud jde o Sarah, u té naopak každý předpokládal přemíru zájemců a ctitelů. Ale v davu obdivovatelů, který ji obklopoval, se asi už tenkrát stěží určovalo, kdo jím skutečně je. Zřejmě měla, jako řada dalších slavných sukniček, slabost pro bezvýznamné pouliční playboye nebo mladé zajíčky. Za jednoho byla dokonce provdaná, a s kým měla syna Maurice, není do dneška úplně jasné. Ale zdá se, že navzdory této slabůstce znala dobře své hranice. Bylo o ní známo, že s nekritickou vervou spěchá prosazovat hry mladších autorů, ale nikdy se nepropůjčila (rozuměj: nezahodila) k tomu, aby v nich hrála. Od Alfonse se zachoval velmi podrobný popis její fyziognomie: „Lehce vyhrnutý cípek nosu“ měl svědčit o „velké obrazotvornosti a nestálosti“, zato „dlouhé, úzké chřípí“ poukazovalo na „málo vyvinutou, a tím snadno ovladatelnou smyslnost“. Zajímavá věta, napovídající, že tak či onak o její smyslnosti něco věděl. Nevyvozovala bych z ní ale rovnou, že se Alfons snažil o soulož a neuspěl v průniku ctnosti s polštářovým záměrem. Byl totiž zdravě sebevědomý a příliš málo ješitný, než aby si odmítnutí ženy, ke které pokaždé vzhlížel s úctou a obdivem, vysvětloval její nevyvinutou smyslností. Ale zato mohl „snadno ovladatelnou smyslnost“ zaměnit s dobře vyvinutou schopností rozeznávat, kde končí pelest pelíšku. Sarah se dopouštěla s chutí skandálů, ale nikdy ne ostudných randálů.

 

V okamžiku jejich setkání byla Sarah určitě slavnější ikona než dnešní nanicovaté filmové hvězdy – a to prosím neměla k dispozici ani televizi, ani film. Spojovala v sobě velký talent a uměleckou disciplínu s úžasným smyslem pro propracovanou propagandu, propagaci, byla ozdobou a pýchou Francie; Oscar Wilde ji tou dobou nazýval „nádherným stvořením s hlasem zpívajících hvězd“, zkrátka, byla to „božská Sarah“ a neměla jen tak nějakou konkurenci.

 

Alfons byl už známý grafik, jež nejednu Múzu přefik, tedy Múza s aprobací velkého Ducha… zkráceně Mucha. Známý ilustrátor, ale jeho skutečná sláva začala až úspěchem plakátu pro Gismondu. Nevěřím, že ho navrhoval tak chvatně, jak později někde líčí. Ve spěchu by neměl dostatek času provést ho nejprve temperou na plátně. Ve výsledné verzi je barevnost obrazu potlačena – a právě ty pastelové tóny kritika tolik obdivovala. Cítil šanci a dobře se na ni přichystal. Když byl plakát vytištěn, majiteli tiskárny, Lemercierovi, se nelíbil, ale nebylo zbytí, musel ho poslat Sarah ke schválení do divadla, kde vždy po představení večeřela. Měla tam několik salónů, zařízených do krásy s patřičným přepychem, podávalo se vychlazené šampáňo. Na rozdíl od pana Lemerciera byla Muchovým výtvorem nadšená a nechala si pro autora zavolat. Musela na něj tedy být přinejmenším zvědavá, objednávku dalšího plakátu mohla snadno vyřídit prostřednictvím tiskárny.

 

Alfons se dostavil asi s jistou trémou, vyvolanou jak tiskařovými pochybnostmi, tak neobvyklostí okamžiku. A tak si poprvé stanuli tváří v tvář velkolepá zář – drobounký rudovlasý symbol lišky v ženském podání ŽENY a Umělkyně, obklopený svým dvorem věrných a čtyřiatřicetiletý, mladý, plavovlasý maník „se smělým pohledem dobyvatele“, jak ho popisuje tehdejší žurnalista. „Má delší vlasy, které se mu vlní do čela, jeho gesta jsou zdrženlivá, chování lehké, přirozené.“ Místo výtek mu Sarah vřele podává ruku a ujišťuje ho další obratnou spoluprací pro obě strany. Pro Alfonse se tím otevírá brána ke slávě, ona získává plakáty, které nejen způsobí uměleckou senzaci, ale na kterých je neobvykle krásnější. Z tehdejšího stisku drobné packy vznikla několik let fungující plodná spolupráce – proč by do prkýnka nemohla následovat také divadelní emocionální neochvějná láska? Anebo aspoň pokusy o romance?

 

Sarah bylo tehdy padesát, ale to hrálo zanedbatelnou roli. Idolem doby byla zralá žena jako karafa přetékající vínovým opojením. Na jiném místě téhož popisu Alfons přiznává bez uzardění, že „svůj krásný dlouhý krk“ odhalovala výhradně jen na jevišti a dodává, že „zejména, když v padesáti letech přišla do své skutečné krásy, byly její odhalený krk a ramena překrásné propriety“.

 

Nedovedu si představit, že on by se dopustil ooops negalantnosti odmítnutí, které by ke všemu mohlo ohrozit tak lákavou spolupráci. Jde spíš o to, jestli na něm spočinulo se zalíbením nelíčenou touhou její oko. Alfons byl pravda trošku metráček při těle, ale na to se tenkrát přísně nehledělo a jestliže navzdory tomu připadá dnes žádoucí mně, nejsem schopná si připustit variantu, že by se mohl příčit zálibám Sarah.

 

Brzy po vylepení plakátu Gismondy se v tisku začaly objevovat divoké kusy novinářských kachen. Sarah dle nich údajně objevila mladého, neznámého umělce při některém ze svých turné ve střední Evropě, připoutala ho k sobě pomyslnými zlatými řetězy a až do vytvoření Gismondy ho ukrývala v přepychově zaopatřeném sklepení. Taková plácání potvrzují jednak skutečnost, že Alfons dosáhl značné popularity, ale ta záplava výmyslů zároveň obsahuje onu prostou a oprýskanou rovnici chemické matematické dedukce: S. B. + A. M. = LÁSKA. Čmárali své sdělení sice pozlacenou křídou, a jak se tehdy slušelo na poměry secese ozdobně, ale čmárali.

 

Alfonsova spolupráce se Sarah reprezentovala mnohem víc, než navrhování plakátů. Vysedával v divadle, navrhoval dekorace a kostýmy, dokonce se zmiňuje i o podílu na režii. To všechno byly v té době anonymní činnosti, neuváděné ani na plakátech, ani v programech, zato pohlcující kvanta času, kterého měl dík slávě, přinášející stále četnější objednávky, čím dál tím méně. Vedly ho k takové obětavé spolupráci dobrosrdečnost a láska k divadlu, anebo za tím vězelo něco bonus ikonus meditativní i lascivní sinus i kosinus navíc?

 

Srovnáme-li Gismondu s dalšími prostornými plakáty, které Alfons spáchal později, nemůžeme si nepovšimnout nápadného rozdílu – prvnímu dominuje byzantská říza, korunovaná malým obličejem vzdálené bytosti, ty ostatní jsou dokonalými, byť silně idealizujícími portréty. Vypovídají o důvěrné znalosti nejen vnější, ale i vnitřní podoby a stále trvajícím nehynoucím obdivu k vampu Sarah. Nic víc, ale také nic málo.

 

Něžné přátelství 2 hrdliček, které mezi nimi kulminovalo každou chvíli, trvalo ještě dlouho poté, co období jejich tvořivé spolupráce bylo nenávratně minulostí. Může takový vztah přeskočit jako jiskra jasná pouze na čistě profesionální bázi? Snad i může, ale osobně tomu nepřikládám příliš důraz, když o soustu pro paparazziho prakticky schází důkaz.

 

Těch pozdějších setkání nebylo mnoho a zmínky, které o nich v korespondenci nacházíme, nejsou nijak intimní slastně. Ani být nemohou – sděloval to milované dívce, budoucí právoplatné manželce. V dopise z roku 1905, z USA, kdy Sarah bylo už šedesát a Alfons měl těsně před svatbou, si přesto neopomenul libovat, jak Sarah stále krásně vypadá. Po popisu něžného uvítání polibkem svou příští ženu s náhlou horlivostí ujišťuje, že v tom nemá vidět nic zcela nekalého – mezi ním a Sarah bylo na 100%  „v ž d y“  jen čisté přátelství. Alfons smolil své dopisy jedním dechem, nepřepisoval je a neškrtal. Být jeho snoubenkou, bych si – ve třiadvaceti, před svatbou – bez toho ujištění nepomyslela vůbec nic, ale takhle? Zato po jeho přečtení bych se možná nad romantickou minulostí svého snoubence tady na okamžik pozastavila. Není to velké uřeknutí, a zase nemusí nic znamenat. Ale právě tak se v něm může ozvat úlek milence žárlivce, odhodlaného nepřiznat ze své minulosti ani to nejprťavější extempore. Natož notabene to nejvyšší!

 

S určitostí se tedy dá tvrdit, že dávný stisk drobné pacinky nad sklenicí šampaňského byl počátkem něčeho velmi neřestného. Sarah ho nikdy nepřestala povzbuzovat a obdivovat, hej ještě přidej. Alfons ji spodobnil jako nádhernou pozemskou bytost, uchoval nám její kouzlo a do konce života o ní hovořil až s láskyplnou něhou. Tím je vlastně platnost rovnítka S. B. + A. M. = LÁSKA s určitostí podtrhnuta. Jestli se spolu muchlovali? O tom tehdy nemusela mít tušení ani komorná pověřená od Sarah. A jestli něco věděla, nikdy nám to již nevyzradí… muchlovat se s Muchou chtěla Sarah, asi jako cukrovat se s Walt Disneyem chtěla Sněhurka, tak nějak by to nejspíš viděla dnešní zhýralá veřejnost.

 

 

JIŘÍ MUCHA OČIMA ANTONÍNA JAY LIEHMA ZACHYCENÉHO DO KNIHY „GENERACE“

 

Kdysi jsme se spíš vídali, než znali, a pak znovu, hned po tom, co se vrátil a napsal tu moudrou, krvavě, nemilosrdně, zoufale moudrou knížku o Studeném slunci jako psí čumák, to nejúplnější vypodobnění dělníkovy, horníkovy dřiny (JAR – Špinavej džob…) v české literatuře, která pak musela počkat na vydání ještě dalších deset let. Až jednou, to bylo nad nikdy nenatočeným scénářem Pravděpodobné tváře, který psal pro Jana Němce, a pak ještě znovu nad smutnou historií československých letců ze Západu, jsme si nějak začali rozumět. Taky v tom měl prsty pak Aragon, jako v tolika mezních věcech. Je zvláštní, jak dlouho k tomu někdy lidé potřebují. Potom jsme jednou spolu trávili pár dní kdesi pohromadě, a ještě jednou den a několik hodin, a od té doby mám pocit, že si můžeme sdělovat navzájem všechno, a také tak činíme. Už dlouho mne na něm fascinuje ta volba: je jeden z mála českých spisovatelů, který by mohl od hodiny žít a pracovat jinde, má tu možnost, nemusel by se starat, jak by se uživil či zda by ještě mohl psát. Ani domov by neztratil, nemusel by zpřetrhat pouta, mohl by se kdykoli vrátit. Přitom mu tahle země neudělala nic prospěšného, poskytla mu méně, než by mohl dostat jinde, slovem mu nepoděkovala, že se za ni pět let vláčel po bojištích světa, a navíc ho vyslala na tři roky pod zem. Ale Jiří Mucha vysedává dál na Hradčanech či na Jizerských horách, poctivě píše svoje denní penzum, občas se rozjede do světa, kde je doma jako málokdo od nás, ale vždycky víš, že ho opět spolehlivě najdeš v tom fantastickém domě – muzeu či chaloupce na zeleném vršku. Mám rád tenhle pocit, stejně jako jsem byl rád, když jsem do něho neplánovaně zničehonic vrazil třeba na londýnské street nebo v jihofrancouzské útulné hospůdce, kde je on doma, kdežto já host, i když ne turista. Proto ho občas zavolám, třeba jen, abych si ten bezva pocit zopakoval. Ale přísahám, že tu otázku jsem mu naplno položil až nyní: PROČ TAHLE VOLBA?

 

Haha – (to je takový jeho tichý potutelný smích, než něco vysloví). Za tím je dvojí zkušenost, osobní a zděděná. Nemusím dlouze vysvětlovat, že spisovatelství je zatraceně citlivé řemeslo. To není jako malířství nebo hudba, kde se dá ohromně generalizovat. Tady co slovo, to konkrétní prohlášení. Tím, že jsem za války prožil šest souvislých let v emigraci, jsem bezpečně zjistil, jak dovede deformovat pobyt v cizině, pokud je v něm sebemenší nedobrovolnost. Její příčiny přitom nemusí být zrovna politické, vyhoví právě tak dobře ekonomické. Stačí, aby spisovatel přenesl těžiště do ciziny, a začne se zkreslovat jeho pohled. Kromě toho i nejvítanější host zůstává hostem a všichni jsou velice citliví na to, jestli zůstane hostem a bude jen brát, nebo se rozhodne splynout s prostředím a také mu za to něco odevzdat. Po velkém stěhování národů, které nastalo od příchodu Hitlera k moci, nikdo příliš nové usedlíky nevítá. Buď budeš dávat, přijmeš novou národnost, nebo zbytečně dlouho nezůstávej, a hlavně po nás nic nechtěj. Jsou země, kde bych žil velice rád, například Francie, ale ta je právě v tomhle ohledu zvlášť citlivá. Umělec, který je ochoten stát se Francouzem, je jejich. Ale pokud to neudělá, pokud se nestane součástí pařížské výchovy, vyloučí ho jako cizí tkáň. Francouzská xenofobie tu pokaždé zaúřaduje naprosto spolehlivě a velmi intenzivně.

 

MYSLÍTE TŘEBA WRIGHTA?

 

Proč? Myslím především na svého otce. Nestal se Francouzem, a tak ho vyloučili z pařížské školy a odpuštění hříchů přichází až teď. Nežádal francouzské občanství, a to především způsobilo, že po první světové válce byl vyřazen z učebnic a světové veřejnosti jaksi unikl pozornosti.

 

Ale hlavní důvod je ten, že život v cizině zkresluje pohled. Jak jste někde delší dobu, začne vás dráždit, že některé věci jsou tu jiné než doma. Přitom třeba i mnohem lepší. Když člověk nemá co vyčítat přátelům, má jim alespoň za zlé, že postrádají jeho kvalitní dobré vlastnosti. To je stará známá odrhovačka. A tak vzniká stav trvalé iritace, který znemožňuje rozumné uvažování. To není teorie, to je podložená praxe.

 

Zkresluje se pohled i na vlastní zem, člověk si ji venku idealizuje, stává se trochu naivním vlastencem, vyvíjí se v něm komplex krajana. Tuhle deformaci jsem mohl dobře postřehnout právě u otce, který žil v cizině od sedmnácti let a domů se vracel jen sporadicky na letmé návštěvy. Způsobilo to hypertrofii národního cítění, které mu znemožňovalo správně odhadnout, jak to doma vlastně vypadá, a ubránit se zklamání, které nastoupilo, když se sem natrvalo vrátil.

 

Pak je tu ještě politický aspekt. Když dnes někdo odjede z nějaké východní země proto, že se nechce smířit s určitým tlakem šikany nebo chce zůstat sám sebou, nestát se tupým nástrojem, velice rychle zjistí, že chce-li existovat, stane se zase nástrojem na druhé straně a ten tlak šikany se objeví znovu. Formy jsou možná jiné, ale má-li člověk otevřená kukadla, musí si nutně uvědomit, že takový druh volby znamená pouze vyměnit modré za zelené. Emigruje se vždycky do protikladu. Vědec, který neměl příležitost, dostane vybavenou laboratoř, bystrého, nevyužitého obchodníka schlamstne velká korporace, politik se přidá na stranu nepřítele a od spisovatele se očekává, že bude psát nactiutrhačné pamflety. Na nějaké jemné odstíny není nikdo zvědav. Služ, anebo sem nelez. Být poctivě sám sebou, stát si za svým názorem může člověk jedině doma, protože je součástí chumlu, ke kterému patří, od něhož bere a kterému dává. Má právo postavit se třeba na zadní nohy. I povinnost. Kdežto v cizině to právo nemá. Přinejmenším by to od něho vypadalo jako nevychované gesto.

 

Ale těch důvodů se najde ještě víc. Protože jsem od dětství žil hodně v cizině a mám tím pádem vlastně několik dějství z dětství, vím nejlíp, jak strašně důležité je pro spisovatele to, co je pod zemí: kde chodil do školy, kde si poprvé natloukl koleno, dostal přes čumák, koukal po slečně a proč se mu tolik zalíbila… Dětství a způsob, jak jej prožíval, je pro spisovatele důležitější než možná všechny výkrmny na vzdělávání, to jest pochopitelně univerzity. Tam prakticky začíná základ literatury. Jakmile člověk začne chápat a má za sebou školy, podnětnou pubertu, přestane se v jeho vědomí usazovat svět jako poetický vjem. To, co podněcuje, ono osobní poetické konto, se vytváří jenom v dětství. Potom už se ukládá na konto racionální. Nemám na mysli protiklad poezie – próza, ale cit kontra rozum. V téhle etapě se také vytvářejí poetické hodnoty slova. I jednotlivé figury, ze kterých je složen jedinec. Každý je řada figur, vrstevnatě na sebe poskládaných, a spisovatel je člověk, který ty figury dovede ze sebe sloupnout lístek po lístku peelings po peelingu, jako cibuli peelings, a z každého toho rudimentárního jedince, který v něm existuje jako homunkulus, dokáže – nebo by aspoň měl dokázat – vytvořit postavu tím, že ho vloží do živného roztoku. Dnes už nemůžeme psát o lidech jako objektivní pozorovatelé. I když píšete o antagonistovi, musí ta figura být ve vás, jinak to nejde, nikoho to nebude zajímat. Proto také dnes přestalo platit realistické malířství. K tomu je vhodná fotografie. Bez toho základu by figury byly z papíru – a budou z papíru, zkusíte-li nasucho vytvářet postavy jiného národa. Proto musí spisovatel zůstat výhradně u toho, co má v sobě. Přesedlání, přesazení končí obvykle katastrofou.

 

Důkaz opakem je právě fakt, že jsem měl několik verzí dětství. Rostl jsem, rozbíjel si kolena a snil mokře poprvé o spolužačce i ve Francii, i v Americe. Jsou to takové moje pacibulky, menší, ale velmi odlišné od té hlavní. Mají zase své spousty plátků, vytvořených v mateřských školkách, školních lavicích a dětských samotách, ale jelikož se utvářely jen po určitou dobu, zůstaly zakrnělé, nestaly se z nich plnokrevné bytosti. Samozřejmě, kdyby téhle pacibulce dal člověk ausgerechnet podmínky, udělal z ní tu hlavní, mohl by z ní vypěstovat i hlavní rostlinu a ta druhá by zakrněla. Jenže to asi stejně nebude nikdy to pravé ořechové.

 

K tomu přistupuje výbava jazyka. Není možné psát o lidech jiného národa jinou řečí. Musí to být jejich řeč. To tedy znamená změnit jazyk. Jenže jiný jazyk než vlastní lze ovládnout dokonale pouze pro zběžnou potřebu. Člověk si v něm buď vůbec nevytvoří vlastní styl, nebo jen velmi okrajově. Většinou jen zas napodobuje vzory. Končí tam, kde pravý spisovatel začíná: když ovládl dokonale svůj nástroj. Výjimky potvrzují pravidlo – například Joseph Conrad. Ten změnil jazyk dokonale. Mám ho velice rád, ale že jsem ho četl jenom v angličtině, vím, jak je bezpečný pouze tam, kde je doma, totiž tam, kde domov neexistuje, na širém moři. Jakmile se ocitá na pevné zemi, jsou jeho figury trochu bezkrevné. Conrad prožil dětství v Polsku, a proto jeho suchozemským Angličanům schází shelter, zázemí. Každý je jen takový nedonošený homunkulus.

 

Nebo Nabokov. Jenže Rusové, to je kapitola sama pro sebe. Jsou trochu větší než svět, vejde se do nich v podstatě všechno. Aspoň mám takový pocit. I když jsou tisíckrát Američany, Číňany, čím chcete, vždycky zůstanou Rusy. Nikdy se neodnaučí říkat měkké ň a neodstraní ruskou mozkovou odchylku. Nabokov, kterého si jako autora nesmírně považuji – celý ten omyl s Lolitou byl jen důsledek reklamní masáže, která s literaturou nesouvisí –, se pohybuje ve své literatuře opět bez domova. Já bych v tomto století (jedná se o dvacáté = zápis je s datací 1967) už nenazýval nikoho věčný Rus, bloudící ze země do země…

 

Někdo namítne: A co Rumuni v Paříži? Jenže mně vždycky inteligentní Rumuni připadali jako emigrovaní Francouzi. Rumunská umělecká a intelektuální vrstva má takovou pospolitost s francouzskou kulturou, že jakmile se některý usadil v Paříži, převzal nejenom snadno francouzskou mentalitu a styl, ale vnesl do nich navíc vlastní rumunskou absurditu. Francouzi přece nemají smysl pro absurdnost, ten mají Angličané. Proto je francouzská absurdita původně vlastně implantovaná z Rumunska. Nebo z Irska. Jenže Irové jsou chmurní cvoci, na rozdíl od veselých bláznů Angličanů. Beckett ani Joyce nejsou zrovna záležitostí k popukání.

 

Rumuni se ovšem snadno vzdávali minulosti. Před válkou nestála za moc. Ionesco mi jednou líčil, jak odjížděl definitivně z předválečného Rumunska, plného fašistického odpadu. Sotva překročil hranice, s ulehčením si odplivl, ale zjistil, že je v horthyovském Maďarsku, a tak si odplivl podruhé, když se dostal ven i odsud. Teď nadává na Francouze. Ale je Francouz. I Tzara byl Francouz z Rumunska. Dadaismus bude asi nějaká jejich národní vlastnost, přednost.

 

Tohle všechno jsou tedy literární důvody, proč být raději doma. Spisovatel má prostě potřebu identifikace s určitou skupinou lidí; mluví pro ně nebo proti nim, ale musí vědět, že k tomu má rodové právo, že se nenabourává do soukromí úplně cizím lidem. Aspoň z mého hlediska je to tak. Samozřejmě, pro uklidnění nervů je moc dobré, když si člověk může odžít pravidelně půl roku někde v cizině, kde ho za tak krátkou dobu nic extra neirituje, ale ani moc neinspiruje. Já například cítím, že jakmile bych žil dlouho na sebekrásnějším místě, třeba v Provence, začal bych se deformovat až hroutit a asi bych časem neměl o čem kloudném psát. Čili, kdybych to měl shrnout, nechci ztratit svou identitu ani se stát nástrojem politických čachrů a habaďur.

 

Kromě toho, a to už je trochu sobecké, jsou dnes lidi zvědaví jen na to, co jim poví člověk, který důvěrně zná něco, co oni neznají, a mnohem méně je zajímá, když jim někdo, kdo přišel odjinud, vykládá o nich. Zajímavý je jenom autentický hlásek. Když chcete, aby vás ve světě slyšeli, je mnohem lepší mluvit s odstupem z dálky, z místa, kde jste doma. Proto pokládám vůbec emigraci umělců za investici velice pochybnou a pochybenou. Kdyby k nám emigroval třeba Korejec a psal české romány, asi by to nikoho příliš nezaujalo.